sobota 28. prosince 2013

Dan Brown INFERNO

Další recenze na Brownovu knihu, tentokrát na jeho nejnovější, Inferno. O tuto novinku, která vyšla tuším někdy v září tohoto roku,  je obrovský zájem. Uvidíte jí stoprocentně v každém knihkupectví a postupně se dostává i do našich knihoven, kde jsou na ní vypsané sáhodlouhé rezervace.
Ještě, než jsem se ke knize dostala, jsem četla spoustu protichůdných recenzí. Spousta, ale opravdu spousta Brownových fanoušků píše, že jsou knihou zklamáni. Možná je to přehnaným očekáváním, nebo nečekaným vývojem příběhu, který nemusí být všem po chuti.
Na druhou stranu jsem ale slyšela i pozitivní reakce, které mi kolikrát přišly až přemrštěné, jako třeba, že Inferno je zatím nejlepší z Brownových knih. S tím rozhodně nemůžu souhlasit.
I přesto, že Inferno ve mě zanechalo převážně pozitivní dojmy, u mě pořád zůstává na prvním místě Šifra mistra Leonarda. A kdybych měla veškeré jeho knihy seřadit podle oblíbenosti, Inferno by obsadilo až třetí příčku a to za knihou Andělé a démoni, která mě zaujala mnohem více, protože byla napínavější a naprosto strhující. Navíc mi prostředí Vatikánu přišlo tak nějak vhodnější pro takový klasický Langdonův hon za skrytou globální hrozbou než Florencie a Benátky.

Ale teď k samotnému Infernu. Velkou inspiraci Brownovi poskytli umělci jako je především Dante Alighieri (konkrétně první část jeho Božské komedie: Peklo), pak Botticelli s jeho mapou pekla (Mappa dell'inferno), a dále jsou zmiňováni například Giorgio Vasari a Michelangelo.
 Nebyl by to Brown, kdyby nás jeho hrdina, který miluje symboliku umění a architekturu, neseznámil s polovinou významných budov ve Florencii, Benátkách a nakonec i v Istanbulu. To je taky jeden z důvodů, proč tak ráda čtu Brownovy knihy. Nikdy by mě totiž nenapadlo hledat si informace o tom, jak jsou rozsáhlé zahrady Boboli nebo, jak vysoká je věž Badia, odkud v knize skočil genový inženýr Bertrand Zobrist.
Co se rozsahu týče, na můj vkus by kniha mohla být klidně obsáhlejší, protože se mi zdálo, že se vše vyvíjí až příliš rychle. V jedné kapitole sedíte v klidu v bytě Sienny Brooksové a v druhé už vbíháte do Dantova kostela na druhé straně města. A u toho spěchání stihne Robert Langdon samozřejmě vyřešit další dvě hádanky, které je popoženou zase o kousek blíže k cíli. Těžko říct, jestli to byl autorův záměr. Je možné, že si myslel, že když vše urychlí, bude pak děj dynamičtější a čtenář se nechá více unést. Na mě to tak každopádně nepůsobilo.
Jedno zásadní mínus z mé strany patří tomu, že děj naprosto postrádá nějakého padoucha. Obvykle máte vždy dvě strany. Víte, že Robert Langdon a Sienna Brooksová jsou ti hodní (a  přesto, že pak máte věřit tomu, že Sienna je zlá, pořád doufáte, že to není pravda, protože ona byla přece taková milá a zranitelná) a zpočátku máte za to, že ti, kdo je nahánějí jsou stoprocentně ti zlí. Nakonec ale zjistíte, že vlastně všichni kopou za stejnou věc a jediný "padouch" byl sám Zobrist, který sestrojil nebezpečný vektorový virus. Ten se ale radši zabije, než aby prozradil, kde ho ukryl. Takže nám vlastně zbývá jen hrozba, o které zpočátku jen tušíme, že by mohlo jít o načasované vypuštění nějaké morové nákazy, a tým dobráků, kteří se ho snaží za každou cenu najít a zlikvidovat. Ve vedení je samozřejmě Robert Langdon, který je nakonec dovede na správné místo díky svým znalostem Dantova díla.
ALE rozhodně musím říct, že mě mile překvapil konec. Na rozdíl od většiny Brownových knih, tahle totiž neskončí předvídatelným happy-endem, jak by se dalo očekávat.