úterý 11. března 2014

Christopher Paolini: Inheritance

Jméno Christopher Paolini je známé všem čtenářům, obzvláště takovým znalcům fantasy jako jsem třeba já, samozřejmě. První díl jeho dračí ságy, Eragon, se stal hned po prvním vydání světovým bestsellerem, a není se čemu divit. I přes svůj nízký věk, Paolini všechny ohromil svým velkým nadáním. Jeho knihy se překládaly a kupovaly o sto šest a čtenáři napjatě čekali na další a další díly jeho ságy.
Pamatuji si do teď ten okamžik, kdy jsem jako dítě poprvé uviděla knihu Eragon. Přemluvila jsem rodiče, aby mi jí koupili k narozeninám, a i přes její rozsah jsem ji přečetla jedním dechem. A pak znovu.
Byla to dokonalá kombinace pohádky a zároveň vyzrálého fantasy. Prožívala jsem každý okamžik spolu s Eragonem. Ten den, kdy našel Safiřino vejce, a také jsem s ním obrečela Bromovu smrt.
Pár let na to se v kinech objevilo filmové zpracování Eragona. A musím říct, že to byl zatím můj nejhorší zážitek pokud jde o zfilmování knihy! Prostě hrůza. Udělali z dokonalého příběhu prostou pohádku. Postavy vůbec neodpovídaly jejich popisům v knize a to nejhorší- z dlouhého Safiřina dospívání, kdy se spolu s Eragonem pomalu učí létat a komunikovat, udělali frašku, kdy Safira během jedné scény vzlétne a po přistání okamžitě začne s Eragonem mluvit. Nehledě na to, že v knize jí Eragon pracně vymýšlel vhodné jméno a ve filmu to bylo jako:"Ahoj, já jsem Safira."

Ale abych se dostala k samotnému jádru pudla, díky nakladatelství Fragment jsem měla tu možnost si konečně přečíst i čtvrtý díl, Inheritance. Musím se přiznat, že mi chvilku trvalo, než jsem si zase uvědomila veškeré souvislosti, které jsem časem zapomněla, ale kniha je jednoduchá a čtivá, a proto jsem se v ději brzo zase našla.
Co se týče postav, mojí nejoblíbenější je už od prvního dílu jednoznačně elfka Arya. Na Eragonovi a Safiře mi vadí jejich marnivost.
V knize jako vždy nechybí romantika, dějové napětí a pár pořádných překvapení, které vás možná trochu vyvedou z míry. Ale co je nejdůležitější, Inheritance obsahuje to, na co jsme všichni celou tu dobu čekali. Konečnou bitvu mezi králem Galbatorixem a Vardeny, která je napínavá a strhující.


Ukázka:
"Safira je sledovala z kraje cvičiště, kde ležela rozvalená v měkké trávě. Většinou si nechávala své postřehy pro sebe, aby Eragona nerozptylovala, ale jednou za čas měla krátké připomínky k jeho nebo Aryině technice, které Eragonovi vždy připadaly užitečné. Také měl podezření, že nejednou zasáhla, aby ho ochránila před obzvláště nebezpečným úderem, protože někdy se mu zdálo, že se jeho paže a nohy pohybují trochu rychleji nebo dokonce o něco dříve, než měl on sám v úmyslu, a v těch chvílích obvykle cítil, že se Safira vkrádá do některé částí jeho vědomí.
Nakonec ji požádal, aby s tím přestala. Musím být schopen to zvládnout sám, Safiro, vysvětloval jí. Nemůžeš mi pomáhat vždycky, když to potřebuji.
Můžu se o to snažit.
Já vím, Mám to s tebou podobně. Ale na tuhle horu musím vylézt já, ne ty. 

Okraj jejího pysku se zkroutil. Proč lézt, když můžeš letět? Na těch svých krátkých nožičkách se nikdy nikam nedostaneš. 
To není pravda a ty to víš. Navíc kdybych létal, bylo by to na vypůjčených křídlech a nezískal bych tím nic jiného než laciné vzrušení z nezaslouženého vítězství.
Vítězství je vítězství a mrtvý je mrtvý, bez ohledu na metody.
Safiro...
řekl varovně.
Maličký. "