čtvrtek 20. března 2014

Dagmar Hilarová: Nemám žádné jméno

 Strhující a neuvěřitelný příběh. Takový dojem ve mně zanechala kniha Nemám žádné jméno, která se konečně dočkala vydání v češtině pod jménem Dagmar Hilarové. Dříve byla totiž kniha vydaná jen v Německu a Nizozemsku a jako autorka byla uvedena  Miep Diekmannová, která knihu neprávem vydávala pouze za své dílo a z Dagmar Hilarové udělala pouhou protagonistku příběhu.
Pravda je ale taková, že Dagmar Hilarová byla ve svých patnácti letech povolána do transportu do koncentračního tábora v Terezíně a tato kniha vznikla z jejích zápisků do deníku, který si v táboře vedla. Tyto zápisky jsou proloženy autentickými fotografiemi a krátkými ukázkami poezie, která se týkala například nuzných přídělů jídla, nebo jejích pocitů samoty a odloučení od rodiny.
Dagmar Hilarová se v Terezíně seznámila i s Jiřím Pavlem, bratrem známého českého spisovatele Oty Pavla (dříve Poppera), který- jak doufám všichni víte- napsal například soubor povídek Smrt krásných srnců, kde se také zmiňuje o pobytu svých dvou starších bratrů a svého otce v Terezíně. Ti všichni měli to štěstí, že se vrátili domů. Dagmar Hilarová prožila v táboře tři roky. Vrátila se tedy domů ve svých osmnácti letech.

I přes svůj krátký rozsah (kniha má 95 stran) je to neuvěřitelné čtení. Rozhodně stojí za to do této knihy investovat, obzvlášť pokud se alespoň trochu zajímáte o historii. Víc už k tomu nemám co říct. Nejde to zkrátka dost dobře popsat, musíte si to sami přečíst ;).





Ukázka:
Fronta
vychrtlá tasemnice
bez konce

Tam vpředu 
s žezlem sběračky
vládne král
mrtvého města
Všemohoucí

Za slzu 
vzácný úsměv 
máchne žezlem jednou
nebo dvakrát
podle toho
kdo dary přinesl
podle toho
jak se vyspal
A mrtvým městem 
kráčí poledne 
se zvednutým hledím
aby se hladovými ústy
usmálo na všechny
vyděděnce
kteří tu stojí
frontu
             na život