pondělí 31. března 2014

Jonathan Tropper: Co by kdyby

Co by se stalo, kdyby se váš život z vteřiny na vteřinu změnil? V jednu chvíli nesete své manželce narozeninový dort a v druhé ji nachytáte při nevěře ve vašem vlastním domě. A aby toho nebylo málo, přicházíte o práci, protože žena vám zahnula s vaším šéfem a zrovna tou dobou vám také umře otec po dlouhém boji s rakovinou... Přesně tak začíná kniha od Jonathana Troppera s názvem Co by kdyby.
Nenechte se ale zmást, tato kniha není ani zdaleka tak depresivní, jak se může zpočátku zdát. Právě naopak. Během těch sedmi dní, které s hlavním hrdinou Juddem prožijete, se nasmějete až až.
Judde po rozvodu se svou ženou musí totiž odjet na pohřeb svého otce, kde se po dlouhé době setkává s celou rodinou. Z poslední vůle svého otce se Judde se svými třemi sourozenci dozví, že jeho poslední přání bylo, aby za něj jeho rodina držela šivu, což je sedmidenní židovská tradice na uctění památky zesnulého. Probíhá tak, že rodina po sedm dní přijímá doma přátele, kteří jim přijdou osobně kondolovat. Částí této tradice je také návštěva synagogy, kde pozůstalí pronesou v jidiš modlitbu za zesnulého.
Jenže u téhle rodiny to nebude tak jednoduché. Nejsou totiž zvyklí trávit tolik času pohromadě, a proto v přeplněném domě často vznikají hádky.
Díky tomu, že jsou všichni pohromadě jsme ale svědky nejenom rvaček a hádek, ale i spousty odhalení, ať už jde o tajné milostné vztahy, nevěru a nebo dokonce změnu sexuální orientace.
Zda na nich zanechá doba strávená s rodinou nějaké následky a nebo se po sedmi dnech zase v klidu rozejdou do svých domovů, o tom se můžete přesvědčit sami.
Tuto knihu vážně doporučuji. Je to skvělé odlehčující čtení, u kterého se zasmějete a možná se také vzhlédnete v nějaké z postav, kterých je tam nepočítaně. Já osobně jsem si nejvíc oblíbila postavu nejmladšího ze sourozenců, Philipa. Líbí se mi na něm, že přesto, jak je nezodpovědný a jak dokáže být krutě upřímný, má v sobě takovou dětskou nevinnost a lásku.
Pokud jste tuto knihu už četli, klidně mi napište vaše názory do komentářů, ráda si je přečtu. :)

Ukázka: 
Máma byla přesvědčená, že mít před sebou v rodině jakékoli tajnosti je špatné, a tak jsme celé dětství nedělali nic jiného, než jí lhali, jako když tiskne.
Když mi bylo dvanáct let, věnovala mi jednou při večeři bez nejmenšího ostychu tubu lubrikačního gelu. Prohlásila, že ze špinavého prádla poznala, že jsem začal masturbovat, a tohle prý mi vylepší potěšení a zamezí vzniku drobných oděrek na penisu, a pokud bych měl nějaké další dotazy, ať za ní kdykoli přijdu. 
Všichni moji sourozenci nadšeně vyprskli kuřecí polévku a táta znechuceně ucedil: "Šišmarjá, Hill!" Používal tahle dvě slova tak často a tak dlouho, že jsem si léta myslel, že šišmarjáhill je nějaká jidiš nadávka. V tomto konkrétním případě dodnes nevím, jestli se mu nelíbilo, že masturbuju, nebo že to máma rozebírá u páteční večeře. Utekl jsem nahoru trucovat a nenáviděl jsem ji ještě dlouho, a to dokonce i poté, co jsem k dovršení svého ponížení zakrátko zjistil, že měla s tím lubrikantem pravdu.