sobota 19. dubna 2014

Andrea Kane: Zvrácené myšlenky

Nikdy jsem nebyla zrovna fanouškem detektivních příběhů. Myslela jsem si o nich, že jsou všechny na jedno brdo a jsou děsně předvídatelný a trapný. Andrea Kane mě ale drsně vyvedla z omylu.
Nedávno jsem někde natrefila na její knihu Zvrácené myšlenky a její anotace mě tak zaujala, že jsem si o ni hned napsala. Řekla jsem si, že kdyby se mi náhodou nelíbila, tak alespoň budu mít zase jednou možnost napsat nějakou kritiku. No a tak jsem se pustila do jejího čtení prakticky hned po tom, co mi dorazila. A naprosto mě pohltila.
Rozhodně to není žádná kriminálka Miami nebo Las Vegas nebo kriminálka jakýhokoli jinýho města. Nic typickýho tu nehledejte. Nečekejte postaršího geniálního detektiva nebo to, že vraždy má na svědomí zahradník.
 Hlavní postavou této knihy je překvapivě drobná mladá žena, která dříve sloužila u FBI. Po tom, co si při jedné akci kvůli své hlouposti způsobila vážné zranění ruky, musela ale odstoupit a začala nabízet individuální služby a přednášet o sebeobraně.
 I přesto, že Sloane je emancipovaná a nezávislá žena, nechybí v knize samozřejmě ani milostný románek.

A výběr hlavní postavy není to jediné, co tuto knihu tak odlišuje od ostatních detektivních příběhů co znám.
 Nečekejte, že budete hned po prvních dvou kapitolách vědět, kdo je vrah. Teda... já si to taky naivně myslela, ale o to víc jsem se pak na konci nestačila divit.
A jako poslední věc, která je alespoň pro mě zásadní, je, že příběh má hlavu a patu. Všechno to je promyšlené a dává to smysl. Proto dokážete plně pochopit například co bylo tzv. spouštěčem vrahových násilných činů, a co to všechno mělo společného právě se Sloane Burbankovou.
Takže na konec, i přes to, že tohle původně měla být negativní recenze, mi nezbývá než vám knihu doporučit. :)

Ukázka:
"Je to blázen.
Ty jeho šílené oči.

Panebože mám hrozný strach. Žadonila jsem, prosila, snažila jsem se mu vytrhnout. Oči mu šíleně zajiskří a neslyší mě. Když s ním zápasím, udeří mě. 
Vím co přijde- a to jediné mi zabrání s ním bojovat. 
Píchnutí jehly. Cítím, jak mi proniká kůží. Potom se se mnou celá místnost zatočí. Nenávidím ten pocit, jak odplouvám pryč, ztrácím kontakt s realitou."