středa 4. června 2014

Julie Cross: Rozděleni časem, V pasti

     Tak po hodně dlouhé době se blog probouzí opět k životu, a to konkrétně recenzí na knihu V pasti od Julie Cross. Recenzi na první díl jsem psala někdy v únoru letošního roku, najdete ji zde.
     Musím říct, že druhý díl mě poněkud překvapil. Námět zůstává samozřejmě stejný a příběh  navazuje na díl předcházející, ale za to je mnohem dynamičtější, a zatímco v prvním díle je největší důraz na romantice, v druhém díle se děj více točí kolem cestování v čase. Důvodem je hlavně to, že hlavní hrdina Jackson se snaží o svých schopnostech i o schopnostech tzv. enečů zjistit maximum.
     Já tuto změnu osobně vítám hlavně proto, že jsem nikdy nebyla nějakým extra fanouškem červené knihovny. Navíc si myslím, že si díky tomu může kniha najít daleko více příznivců i mezi muži... nebo spíš mezi chlapci. :D
     A teď už k příběhu samotnému. Jako v předcházejícím díle, i v tomto nás Jackson zavede jak do minulosti, tak i do budoucnosti. Opět se podíváme za jeho rodinou a také se setkáme s maličkou Emily. Kromě jiného nás pak ještě čeká několik zásadních změn a šoků, které vám sem samozřejmě nenapíšu, protože sama ze srdce nesnáším spoilery, a hlavně jsme samozřejmě všichni zvědaví, jak se bude vyvíjet teď už prakticky neexistující vztah mezi Holly a Jacksonem. I to se zde dočtete, a troufám si říct, že nebudete zklamaní.

     Třetí díl by měl u nás být k dostání u nakladatelství Fragment do pár měsíců, takže se rozhodně můžete těšit na další recenzi :).

Ukázka:
20.října 1952, 12.28
     Tenhle skok byl podstatně divnější než jindy. Město v roce 1952 vypadalo úžasně. Vidět ho, cítit ho... proč jsem to neudělal už dávno, čistě kvůli tomu zážitku? Billovu hospodu jsem našel o pár bloků dál, ale vejít dovnitř představovalo něco úplně jiného. Jelikož šlo jenom o poloskok a nemohl jsem při něm nic změnit ani nikomu doopravdy ublížit, vůbec jsem si nepřipadal provinile kvůli té bundě, kterou jsem sebral z piknikového stolu, kam si ji odložil jeden starší pán- ještě jsem se shýbl, abych mu svázal tkaničky. 
     Poloskok jako obvykle otupil pocit zimy, ale moje moderní tričko by mi zrovna nepomohlo splynout s prostředím. Zapnul jsem si bundu až ke krku a pokusil jsem se stáhnout si džíny co nejníž, abych s nimi trochu zamaskoval svoje boty. Zbytek mého oblečení by snad nemusel v roce 1952 vyvolat žádné pozdvižení. 
     Jakmile jsem ale uviděl vycházet z hostince tmavovlasého chlapíka, přestal jsem myslet na to, jak sem zapadnu. Chtěl jsem odpovědi. Hned. 
     Přímo vedle mnou si po chodníku na poledním slunci vykračoval můj táta.