pondělí 25. srpna 2014

Connie Willisová: Kniha posledního soudu

Tak dlouho jsem se těšila, až budu psát recenzi na Knihu posledního soudu a teď mě ve finále vlastně mrzí, že jsem ji vůbec četla, protože to je tak skvělá kniha, že mám pocit, že to ani nedokážu dost dobře popsat. Budu se tedy snažit nic neopomenout, a i přesto udržet rozsah článku v rozumných mezích :D.

Connie Willis
Autorka Connie Willisová je spisovatelka pocházející z Ameriky. Žije v Denveru v Coloradu a letos oslavila už devětašedesáté narozeniny. Za svoje díla, která se převážně řadí do sci-fi, obdržela jedenáct ocenění Hugo Awards a sedm ocenění Nebula Awards.
Ve svých dílech často zpracovává téma cestování v čase, kromě toho ale píše i o dystopické budoucnosti a o dalších tématech charakteristických pro science-fiction.
Mezi její nejznámější romány patří například Remake, Bellwether, Uncharted Territory a nebo právě Doomsday book (kniha posledního soudu). Ta poprvé vyšla roku 1992 a byla oceněna Hugo Awards a zároveň i Nebula Awards.

V České republice zatím vyšlo od Connie Willisové jen pár knih . Všechny má na svědomí nakladatelství Triton a jde o knihy: I když půjdu roklí šedé smrti (vydáno roku 2003), Vnitřní záležitosti (soubor jedenácti povídek-rok 2013), O psu nemluvě (2012) a Kniha posledního soudu (2012), u které nesmím zapomenout pochválit úžasnou obálku, která mě vážně fascinuje. Zírala jsem na ní tak půl hodiny a pořád vlastně nevím, co má ten obrázek představovat :D.
 Jako první si mě získala anotace knihy, kterou jsem poprvé objevila, alespoň myslím, přes Rodaw z Knihánkova. Jo, jsem si téměř jistá, že jsem Knihu posledního soudu viděla poprvé v nějakém z jejích videí. No a jak se mi kniha líbila , tak jsem nevydržela dlouho čekat a pár dní na to jsem si jí objednala (bookaholic hadr!).
Na knize je výborné to, že jsou tam dvě hlavní dějové linie. Jedna se odehrává v pro nás blízké budoucnosti roku 2054. To je ta "současná", kde se pan Dunworthy marně snaží zabránit tomu, aby se jedna z jeho studentek, Kivrin Englová, vydala do té druhé časové linie, do středověku. Kivrin si bohužel ale nedá říct, a tak se za pomoci profesora Gilchrista vydá do roku 1320. Kvůli chybě v souřadnicích se ale ocitne v Anglii roku 1348, kdy ji zrovna pustošila morová nákaza. A aby toho nebylo málo, v roce 2054 se zničehonic rozšíří epidemie nemoci, o které nikdo neví, kde má svůj původ.
Prostě, jak už jste určitě poznali, ten děj je naprosto geniální. Hrozně se mi taky líbilo, jak současně narůstalo napětí v obou časových liniích. Já osobně jsem měla problém ke konci knihu už vůbec odložit.
Už vlastně ani nemám, co víc k tomu říct. Jediné co mě trochu dohánělo k šílenství byly některé charakterové rysy postav. Například u pana Dunworthyho mi příšerně vadilo, jak se neustále bál o Kivrin. Dokonce ještě předtím, než zjistil, že jí skutečně nějaké nebezpečí hrozí, se nezajímal o nic jiného, a to i přesto, že kolem něj vypukla epidemie a lidé by určitě mnohem víc uvítali jeho pomoc.
A samozřejmě mi bylo líto, že  během celé knihy nikdo pořádně nevytřel zrak panu Gilchristovi, ale doplatil na to tak jako tak, takže to jsem schopná autorce odpustit :D.




Vlastníma rukama pět ze svých dětí pochovala jsem v jediném hrobě... Žádné zvony. Žádné slzy. To je konec světa.“

-AGNIOLA DI TURA
Siena, 1347