pondělí 11. srpna 2014

Jonathon King: Modrá půlnoc

  Sama sebe v poslední době překvapuji množstvím detektivních příběhů, které jsem schopná přečíst. I když já jim říkám radši krimi, protože pod pojmem detektivka si představím Colomba, nebo nějakou podobnou ptákovinu.
  Zkrátka se mi, i přes mou dřívější averzi ke krimi, těchto knížek v knihovně kupí pořád víc a víc. Nejvíce jich mám asi od Andrei Kane, protože její styl psaní nemá chybu a u jejích knížek sázím na jistotu.
  Tentokrát jsem ale přece trochu zariskovala a v knihovně jsem si vybrala autora, o kterém jsem doposud neslyšela. Jeho knihy Modrá půlnoc jsem si všimla naprostou náhodou, když jsem si byla půjčit jednu z "kingovek". Prostě mi mezi všemi těmi Stepheny Kingy padl zrak na Jonathona. Po přečtení anotace už jsem měla jasno a nesla jsem si jí domů.
 Modrá půlnoc je prvotinou tohoto spisovatele detektivních příběhů. Je to zároveň první kniha z cyklu o bývalém policistovi Maxi Freemanovi a byla oceněna cenou za nejlepší detektivní a napínavý příběh roku. Jeho dalšími romány jsou pak: Viditelná temnota, Muži ve stínu a Vražedná noc, všechny s hlavní postavou Maxe Freemana.

  Neměla jsem vůči knize žádná očekávání, ale mile mě překvapila. Je to taková příjemná detektivka, která je místy napínavá a hlavně je originální. Příběh je zasazen do krajiny filadelfských močálů, a to je přesně taková krajina, která podle mě dělá knihu zajímavou. Řekněte mi, v které jiné knize jste se setkali s vraždícím maniakem schovávajícím se v nehostinné krajině močálů. Odpověď: nikde.
  Kniha není ani nijak zvlášť rozsáhlá, má přesně 254 stran a je rozdělená na 26 kapitol v průměru o deseti stranách. Vydavatelem, který má na svědomí krásnou obálku, kterou můžete vidět na obrázku, je Knižní klub.
   Více knih od Jonathona Kinga najdete ZDE.


Ukázka:
Ještě jednou jsem ponořil pádlo do vody a doplul k předmětu, který nyní připomínal menší pytel. Byl zachycený za kořen, jehož mechem porostlý záhyb vyčníval do proudu. Natáhl jsem se a strčil do pytle pádlem, čímž jsem uvolnil jeho opačný konec, dosud skrytý ve stínu. Když pytel nakonec vyklouzl na volnou hladinu, dopadlo na něj měsíční světlo a usadilo se na nehybné tváři mrtvého dítěte.
Dech se mi zastavil hluboko v hrdle a pak jako bublina vystoupal do úst a já jsem slyšel sám sebe zašeptat:
"Dobrý Bože. Už ne."