neděle 21. prosince 2014

Sophie Hayesová: Odvlečená

Pokud rádi čtete příběhy ze života, tak tahle kniha je to pravé pro vás. Rozhodně ale nečekejte žádnou romantiku. Jak už sám název napovídá, Odvlečená (v originále Trafficked) je drsný příběh, který by podle mě ne každý zvládl.
Jedná se o autobiografický příběh mladé angličanky Sophie, která byla podvedena svým nejlepším přítelem a nucena pracovat jako prostitutka v Itálii. Její situace se po dlouhou dobu zdála jako bezvýchodná, protože její trýznitel Kas ji vyhrožoval tím, že ublíží jejím mladším bratrům, když se pokusí od něj utéct. Nakonec je to ale právě rodina, kdo ji zachrání a odveze zpět domů do Anglie.
Přiznám se, že čtení takovýchto příběhů není nic moc pro mě. Hned v několika částech, obzvlášť ke konci, jsem se nad knihou vyloženě rozbrečela. Navíc je kniha tak autentická, že máte pocit, jako byste to peklo prožívali vy sami. Přišlo mi až neuvěřitelné, jaké detaily si autorka byla schopná z té doby zapamatovat.
Důvodů, proč byl Sophiin příběh sepsán do knihy, bylo hned několik, ale tím hlavním bylo otevřít světu oči ohledně obchodu s bílým masem a prostitucí jako takovou. Zároveň je to také zpověď, která podle autorky má pomoci lidem s podobným problémem, aby se odhodlali s ním něco udělat a vůbec, uvědomili si, že jsou lidé, kteří jim jsou schopni pomoct.
Myslím si, že k téhle knize už nemůžu nic víc říci. Prostě jen, přečtěte si jí. I kdybyste měli celou knihu probrečet, je dobré se o téhle problematice něco dozvědět. Možná se pak budete na určité věci dívat úplně jinak.
O Organizaci Sophie Hayesové, kterou založila na pomoc lidem, kteří se stali obětí obchodu s bílým masem, si můžete přečíst tady: http://sophiehayesfoundation.org/.


Ukázka:
Oči se mi zalily slzami a právě v tu chvíli vedle nás zastavilo nějaké auto. Cara mě postrčila k němu.
"Já nemůžu. Prosím, Caro," šeptala jsem jí. Ale ona už se mezitím otočila.
Když jsem se skláněla, abych otevřeným okénkem nahlédla dovnitř, měla jsem pocit, jako bych se vznášela mimo své tělo, jako bych se na sebe dívala z výšky. Hlavou mi letělo jenom: Jak tohle dopadne? Jak to zvládnu? Nedokážu to. 
Potom, když jsem na zádech ucítila Cařin ukazováček, se mě ten cizí muž zeptal: "Quanto?" Zhluboka jsem se nadechla a odpověděla: "Trenta euros." On k mému zděšení jen pokrčil rameny a řekl: "Oukej."
Stála jsem s dlaněmi na otevřeném okénku a polykala žaludeční štávy, které se mi zvedaly do úst. Přitom jsem se modlila, abych nezačala zvracet. Místo nohou jako bych měla olověná závaží a v hlavě jsem slyšela hlas křičící: Ne! Potom Cara prohodila: "Vai. Jeď." Obešla jsem auto, otevřela dveře na straně spolujezdce a posadila se vedle úplně neznámého muže.