úterý 3. února 2015

Julie Kagawa: Železný král

S radostí vám můžu oznámit, že jsem po dlouhé době našla fantasy ságu, která stojí za to, abych o ní napsala článek! Po dlouhém pročítání nepodařených kopií a neoriginálních příběhů, jsem narazila na něco, co opravdu stojí za to číst.
Železný král je jen prvním dílem této skvělé ságy o pohádkových bytostech jako vystřižených z Narnie. Dalšími díly, které u nás vydává KNIŽNÍ KLUB, jsou Železná dcera, Železná královna a Železný rytíř.
Hlavní postavou této série je šestnáctiletá středoškolačka Meghan Chaseová, které se život převrátí naruby, když zjistí, že jejího nevlastního bratra Ethana unesly víly do jiného světa a jediný způsob, jak ho zachránit, je vydat se do Kdesikdys za ním, a to v doprovodu jejího nejlepšího kamaráda Robina Goodfellowa, neboli Puka z Noci svatojánské. Jakmile Meghan překročí hranici dvou světů, všechno, co kdysi považovala za normální a jisté, se pomalu vytrácí, a naopak všechny její fantazie i noční můry se stávají realitou.
Mně osobně se na Železném královi nejvíce líbí, že ačkoli se vám z pouhé anotace může třeba zdát, že jde o pohádkovou knihu, na kterou můžete být "už příliš staří", opak je pravdou. I přesto, že se to v hlavní dějové linii hemží vílami, skřety, mluvícími kočkami a podobnými stvořeními, pokud se začteme mezi řádky, zjistíme, že jsou zde skrytá témata s nimiž se každý z nás dennodenně setkáváme. Napadá mě například izolace a samota, která jako by hlavní hrdinku neustále obklopovala, protože ať už přijde kamkoli, nikam tak úplně nezapadá, a nebo bezradnost, kterou Meghan pociťuje, když se boj s Železným králem zdá být ztracený.
Pokud jsem vás ještě pořád nepřesvědčila, že Julie Kagawa stojí za vaši pozornost, možná vás zaujme její druhá série s názvem Blood of Eden, která zatím obsahuje tři knihy a obsahově se dost liší od série Iron fey. Tahle totiž popisuje svět, který ovládají nemilosrdní upíři. Svět, ve kterém jsou lidé považováni za méně než dobytek. Informace o všech knihách i o samotné autorce najdete na jejím oficiálním webu.


Ukázka:
Něco mě zalechtalo na tváři. Popotahující a s uplakanýma očima jsem se odtáhla a podívala se mu do tváře. Kůži měl stále tak bledou, ale zachytila jsem slabý náznak pohybu pod jeho víčky. S bušícím srdcem jsem sklonila hlavu a vtiskla mu na rty lehoučký polibek. Pootevřel ústa a unikl mu z nich přerývaný povzdech.
S úlevou jsem vydechla jeho jméno. Otevřel oči a upřel na mě zmatený pohled, jako kdyby si nebyl jistý, jestli sní, nebo bdí. Pohnul rty, ale musel to zkusit několikrát, než dokázal vydat zvuk.
"Meghan?"
"Ano," zašeptala jsem okamžitě. "Jsem tady."
Pomalu pozvedl ruku, položil mi prsty na tvář a jemně mi přejel po kůži. "Já... mně se zdálo...že přijdeš," zamumlal, pak se jeho oči ještě o něco zaostřily a po tváři mu přeletěl stín. "Neměla bys tu být," řekl vzápětí a zaťal mi prsty do paže. "Je to...past."