neděle 31. července 2016

Ransom Riggs: Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

Taky jste jako malí snili o tom, že jste něčím výjimeční a že máte nějakou zvláštní schopnost, která vás odlišuje od ostatních? S dospíváním tyhle krásné iluze vezmou (alespoň ve většině případů) za své, nicméně od toho jsou knihy, aby v nás dospělých znovu oživily tuhle krásnou dětskou představivost. Ransom Riggs se řadí právě k takovým spisovatelům, spolu třeba s Julií Kagawou, která napsala sérii o Železné dceři.
Jeho Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti je velice příjemnou a oddechovou četbou na líné večery. Příběh nás zavede na malý nenápadný ostrov u břehů Walesu, který je bičován nepříznivým počasím a má jen pár stálých obyvatel. Mladý Američan Jacob se sem dostane potom, co umře jeho pomatený dědeček.
Dědeček Portman mu totiž celé jeho dětství vyprávěl příběhy o sirotčinci plném podivných dětí, které uměly vyčarovat oheň, levitovat a nebo uměly oživovat mrtvé organismy. Jakmile Jacob s věkem trochu zmoudřel došlo mu, že tyto příběhy jsou pouhými báchorkami, které měly sloužit jen k jeho zabavení a fotografie oněch dětí jsou jen levné podvrhy. Nicméně když jeho dědeček umíral, Jacob zahlédl jeho vraha, který více připomínal démona než-li lidskou bytost. Po mnohých terapiích se rozhodne vydat na dotyčný ostrov a v rámci psychického uzdravení chce pátrat po nejspíše neexistujícím sirotčinci.
Tento plán, který se zpočátku vyvíjí celkem dobře, se zmaří ve chvíli, kdy Jacob zjistí, že ty podivné děti se zvláštními schopnostmi, o kterých dědeček Portman vyprávěl, opravdu existují. A jsou nad očekávání živé. Tato nová skutečnost obrátí Jacobovi život vzhůru nohama, najednou mu dojde, jak málo si cenil svého předchozího života a také v jaké iluzi vyrůstal. 
Tři sta padesát pět stran prvního dílu Sirotčince pro podivné děti je proloženo naprosto autentickými fotografiemi ze soukromých kolekcí jejich sběratelů a ty dělají příběh ještě zajímavějším než je. Fotografie chlapce obklopeného včelami či levitující dívky vás pro svou věrohodnost jistě zaujmou, některé jsou dokonce děsivé jako například fotografie muže, kterému jde z očí vidět pouze bělmo držícího lidskou lebku.  
Co se týče vypravěčského stylu Ransoma Riggse ten mi upřímně nepřijde nijak výjimečný. Příběh obsahuje jen tolik popisů, kolik je zapotřebí a jeho dialogy se čtou dobře. Jak jsem již napsala, jde o oddechovou četbu, a to v mém slovníku znamená, že neobsahuje žádnou zvláštní slovní zásobu, nebo složitější formu a příběh je sepsán chronologicky, takže je to ta nejjednodušší možná četba. 
Pokud vás kniha zaujala, můžete jí zakoupit například na stránkách nakladatelství JOTA. Další dva díly jsou již také k dispozici a nesou podtituly Podivné město a Knihovna duší.


Oficiální trailer k filmovému zpracování z režie Tima Burtona


Ukázka:
Pak se nade mnou rozsvítila lucerna a já jsem natáhl krk, a spatřil jsem hlouček dětí, jak klečí okolo zubatých okrajů otvoru v podlaze a zírají dolů.
Nějak jsem je poznal, i když jsem nevěděl, odkud je znám. Připomínaly tváře z polozapomenutého snu. Kde jsem je jenom už viděl- a jak to, že znají mého dědečka?
A pak mi to došlo. Jejich šaty, podivné i na Wales. Jejich bledé tváře bez úsměvu. Fotografie rozházené přede mnou na mě hleděly nahoru, stejně jako ty děti hleděly dolů. Najednou jsem pochopil. Viděl jsem je na těch fotografiích.
Dívka, která předtím mluvila, se postavila, aby na mě lépe viděla. V dlaních držela blikající světlo, nebyla to laterna ani svíčka, ale vypadalo to jako koule z plamenů, kterou držela v holých rukou. Její obrázek jsem viděl ani ne před pěti minutami a na něm vypadala stejně jako teď, dokonce kolébala v rukou stejně podivným světlem.
Jmenuju se Jacob, chtěl jsem říct. Hledám vás. Ale nebyl jsem s to pohnout čelistí a nedokázal jsem nic než zírat.