středa 7. září 2016

Chuck Palahniuk: Neviditelné nestvůry

První kniha z tvorby Chucka Palahniuka, kterou jsem si přečetla, ve mně zanechala silné dojmy. Sice mě mrzí, že jsem po ní sáhla v poměrně nevhodnou dobu, kdy jsem na ni nebyla správně naladěná, nicméně i tak jsem dokázala ocenit její kvalitu.
I vy, kterým jeho jméno nic neříká, určitě poznáte alespoň název Klub rváčů, který nese film inspirovaný Palahniukovo stejnojmennou knihou. Nemusím proto ani příliš zdůrazňovat, jak dlouhou dobu už tento autor píše, a i když není zrovna jeden z nejproduktivnějších spisovatelů, vybudoval si celkem značný kult fanoušků. Má totiž svůj velice osobitý styl vyprávění, který když si oblíbíte, nebudete ho mít nikdy dost.
Když čtete cokoliv od Chucka Palahniuka, máte pocit, jako byste týden v kuse mluvili s nihilistou o životní filozofii. Nejdřív ve vás vzbudí svým vyprávěním naprostý smutek a melancholii a posléze vám ukáže, jak v těchto pocitech najít jakési zvrácené uspokojení. Tedy takový vnitřní chaos vyvolává jeho psaní alespoň ve mně.
Ačkoliv jsou jeho díla poměrně krátkého rozsahu, žádná strana není zbytečná. Na každé se totiž ukrývá symbolismus, jehož prostřednictvím Palahniuk sděluje své myšlenky a pocity. Velice často se tato témata týkají sociálních vrstev, drog, a všemožných emočních a psychických stavů.
Konkrétně Neviditelné nestvůry představují naprosto skvěle jeho styl a záměr. Hlavním tématem této knihy je totiž pomíjivost krásy, a zároveň její přetrvávající důležitost, která je jí přikládána vnějším světem. Hlavní hrdinka této kniha je totiž mladá modelka, která po strašlivé nehodě přijde o svůj obličej. Po dlouhém fyzickém zotavování pro ni nastane pak ještě větší výzva, a to vyrovnat se s tím psychicky a začít nový život. Život příšery. Život člověka, jemuž obličej sezobali rackové.
K tomu, aby se jí toto povedlo, jí dopomáhá Brandy Alexandrová, dokonalá žena, která je prakticky zosobněním toho, čím Evie Cottrellová byla. Proto u Evie dochází k emocionálnímu tornádu, ve kterém Brandy nesnáší, ale z její osobní zpovědi máme také občas pocit, že ji miluje. A ač se to nezdá, toto je jen začátek všeho. Tento příběh totiž neustále graduje a autor mu přidává na absurdnosti, až do té míry, že čtenář začne pochybovat o jeho duševním zdraví.
Veškerý ten chaos pak ještě podtrhuje retrospektivní vyprávění, kdy si hrdinka sama určuje, na jaké místo v příběhu nás zavede tentokrát. Je to jako kdyby čtenáře pozvala na návštěvu do své hlavy a svěřovala mu jen ty vzpomínky, které se jí zrovna v tu chvíli vybavily, či mezi nimiž vidí nějakou záhadnou spojitost.
K závěru knihy vše ale dostane opět krásný řád a těžko se dá proto ubránit pocitu uspokojení ze smysluplného konce. V tom asi tkví kouzlo Palahniukovy tvorby. Asi proto se k ní tolik lidí vrací.
Na závěr bych ještě doporučila, aby čtenáři mladší patnácti let Palahniukovy knihy radši nečetli. Nejen, že by nemuseli správně pochopit, co se ukrývá mezi řádky, také styl, jakým autor píše, je charakteristický hlavně tím, že je naprosto necenzurovaný. Ač tedy popisuje věci nesmírně barvitě, s nějakou spisovnou mluvou se vůbec neobtěžuje. Díky tomu v jeho podání vše získává třetí rozměr, včetně znásilnění, zvracení, potratů či třeba kanibalismu. O to, zda je správné používat vulgární jazyk v literatuře, se nebudu přít. Podle mě je tohle naprosto individuální, ale osobně si myslím, že k určitým knihám to patří a pro čtenáře je to přínosem. Stejně jako v tomto případě.
Pokud Vás kniha zaujala a chcete si ji přečíst, můžete si jí koupit například TADY.


Ukázka:
Na planetě Brandy Alexandrové celý vesmír ovládá poměrně rafinovaná soustava bohů a bohyň. Zčásti zlých. Zčásti ztělesnění dobra. Například Marilyn Monroe. Pak tu je Nancy Reganová a Walis Warfieldová Simpsonová. Někteří bohové a některé bohyně jsou po smrti. Jiní a jiné žijí. Hodně z nich se věnuje plastické chirurgii.